Kounice

„Tady v Kounicích zanechalo baroko spoustu stop,“ pronesl Cherubínek nadšeně. „Stojí tu fara, zámek se sochami mouřenínů u vchodu od sochaře Brokoffa, pivovar se sochou svatého Václava, potom socha svatého Jana Nepomuckého podobná té z Karlova mostu…“

„Samý svatý, všude samý svatý, kam se podíváš – a ty mezi nimi svatoušek největší,“ zašklebil se ďáblík, který si vybral právě tu chvíli, aby se vyloupl ze stínu. „Nebo nejmenší, jak se to vezme.“

„Já nejsem svatý, já jsem Cherubín,“ ohradil se andílek ještě dřív, než se otočil. Jakmile tak ale učinil a uviděl, kdo to mluví, nadskočil leknutím tak, až zůstal stát ve vzduchu, a pohoršeně třepetal křídly. „Co ty tady děláš?!“

„Já jsem všude,“ opáčil rohatý.

„Tak neruš a poslouchej!“ usadil ho Cherubínek. „Běžný život barokního člověka vymezovaly do značné míry modlitby. Lidé se modlili ihned po probuzení…“

„To je lepší se v klidu nasnídat!“ skočil mu ďáblík neomaleně do řeči.
„…aby zasvětili nastávající den Bohu, Kristu nebo některému z významných svatých,“ pokračoval Cherubín důrazně. „Očekávalo se, že budou věřící dodržovat takzvané klekání, kdy podle zvonění zvonů pokleknou nejen ráno, ale i v poledne a večer k modlitbě.“

„Pche, modlit se ještě před obědem?
A večer? Po tak dlouhém dni a těžké
práci, jakou tehdy měli, je rozumnější
jít si lehnout, ne?“ mával Čertík rukou,
jako by odháněl mouchu.

Cherubín si nazlobeně založil ruce.
„Jeden z tehdejších pánů zdejšího panství, Jan Rudolf ze šlechtického rodu Trčků z Lípy,
by s tebou nesouhlasil!
Byl to hodný
a zbožný
člověk!“

„Zato jeho ženuška! Cha! Marie Magdaléna z Lobkovic řečená Zlá Manda! Ta byla čertovo kvítko! Byla schopná sedřít svoje poddané z kůže, nutila je neúměrně robotovat – neboli pracovat na panském zadarmo – a počet dní se zaznamenával formou počtu zářezů – neboli vrubů – na hůl, protože sedláci neuměli číst a psát. Tedy, Manda takhle řádila samozřejmě jenom tehdy, když její muž nebyl doma. Když se nenadále vrátil, přikázal dluhové hole spálit. Ale po Mandě tu zůstalo rčení: mít u někoho vroubek. A já zatím mizím. Tady svatoušek se zrovna tváří, že u něj vroubek mám.“ A jak se ďáblík objevil, tak zase zmizel.

„Hm,“ andílek si viditelně oddechl. „Tak. A teď vám můžu prozradit ještě jedno místní tajemství. Panna Marie byla při modlitbách oblíbenou přímluvkyní. Lidé ji měli rádi a věřili, že dobře rozumí jejich každodenním starostem. Je tady skryta její socha, k níž vás zavede následující hádanka: projdi mezi svatostánkem a sídlem Jana Rudolfa Trčky z Lípy a pak najdi Pannu Marii, jež je skryta mezi rostoucími obry plnými zelených jehlic.“

Pozorně si přečtěte Cherubínkovu hádanku – podaří se vám najít skrytou sochu Panny Marie?