Skramníky

„Východně od kostela stojí od roku 1715 – vidíš, jak mi ty letopočty jdou? – socha svatého Jana Nepomuckého, která pochází z dílny mistra Brokoffa, o němž tu už také byla řeč. Nechal ji postavit skramnický farář Florian Mikulovský. Můžete si to přečíst na podstavci.“ Andílek se zatetelil radostí. „Jan Nepomucký bývá zobrazován oblečený jako kanovník, v ruce kříž a palmovou ratolest, někdy knihu. Kolem hlavy má svatozář s pěti hvězdami, které symbolizují pět písmen latinského slova tacui neboli ‚mlčel jsem‘. Jan Nepomucký je totiž patronem tajemství, zejména zpovědního, ochránce při přírodních pohromách, hlavně povodních. Proto jeho sochu často najdeme na mostech.“

„Nepřišel ke svojí práci zrovna vesele,“ podotkl Čertík. „Podle legendy ho nechal mučit a shodit z Karlova mostu do Vltavy král Václav IV., když Jan odmítl prozradit zpovědní tajemství královny. Jan se prý utopil, a tak je z něj patron chránící před záplavami. To bylo ve 14. století. Historicky šlo ale pravděpodobně o politiku, o tahanice světské a církevní moci. Žádné romantické královniny hříchy v tom roli nehrály.“

„Ale stejně!“ hájil světce andílek. „Našel se Janův jazyk, který dodneška zůstal neporušený. To je zázrak!“
„Možná, ale ten kousek nejspíš není jazyk, ale kus mozkové tkáně. Abys věděl, jazyk vypadá takhle!“ nelenil a s důkladným zaprskáním na Cherubínka jazyk vyplázl – a doprovodil ho dlouhým nosem.

„Byl to ale smutný konec statečného člověka,“ povzdechl si anděl. Zdálo se, že pošklebky jdou tentokrát úplně mimo něj. „Ještěže Janovo tělo našli rybáři a měl vhodný pohřeb.“

„Míříš tím někam?“ zajímal se podezřívavě pekelník.

„Vlastně ano. ‚Správná smrt‘ byla pro barokního člověka ohromně důležitá. Zahrnovala urovnání všech pozemských záležitostí, zpověď, pokání za hříchy, poslední pomazání. Pak pohřeb do posvěcené půdy se všemi obřady.“

„Ale co když někdo padl ve válce? Nebo se utopil na moři? To měl dost smůlu, zdá se mi,“ šťouchl do něj Čertík, ale jeho provokování značně ztratilo na intenzitě.

„Naštěstí ne úplně,“ ujišťoval ho Cherubínek. „Pokud měl přátele a příbuzné, mohli se za jeho duši modlit a nechat sloužit mši. To pomáhalo. Téměř svatí šli do ráje, nenapravitelně zlí šli do pekla – a ti ostatní do očistce, kde se sice duše nějakou dobu trápila, ale očistila se tím od svých hříchů. A modlitby a přímluvy živých také docela pomáhaly zkrátit dobu pobytu v očistci a umožňovaly duši zemřelého dřív šťastně odejít do ráje.“

Na chvíli se oba pohroužili do mlčení.
„Hej, to je vážně docela smutné téma,“ podrbal se pekelník sklesle za růžky. „Dřív jsem o těch duších nikdy moc nepřemýšlel. Že třeba mají někoho blízkého mezi živými a tak.“
„Nesmutni. Vezmu tě někdy zase na nějakou procházku po různých stavbách a sochách, chceš?“ navrhl anděl v náhlém záchvatu velkorysosti.
„Jasně! Chci!“ vyhrkl Čertík upřímně nadšeně.
„A já doufám, že toho nebudu litovat,“ dodal Cherubínek ustaraně.
„Určitě nebudeš!“ dušoval se ďáblík.

„Tak dobrá. Zatím se tam dole opatruj!“

„Měj se. Tak zase někdy příště.“

Pak se Cherubínek vznesl k obloze. Čertík se za ním chvíli díval, ještě párkrát zamával, než mu andílek zmizel z dohledu. Pak pekelník dupl a v mžiku se do země propadl a nezbylo po něm ani památky.