Socha sv. Jana Nepomuckého, Skramníky

Stavitel v duchu barokní symboliky situoval novostavbu kostela do svahu tak, aby kostel tvořil výraznou dominantu obce. Ještě nedokončený kostel byl vysvěcen 8. září 1751.

Praktické informace

Kostel je přístupný po domluvě s farností Pečky.

Historie místa

Poutní trasa s příběhem

O kousek dál si přečtete příběh, který patří k tomuto zastavení. Celek najdete v brožuře, stáhnout si ji můžete zdarma kliknutím na tlačítko.

Poutní příběh

Fotogalerie

Skramníky

„Východně od kostela stojí od roku 1715 – vidíš, jak mi ty letopočty jdou? – socha svatého Jana Nepomuckého, která pochází z dílny mistra Brokoffa, o němž tu už také byla řeč. Nechal ji postavit skramnický farář Florian Mikulovský. Můžete si to přečíst na podstavci.“ Andílek se zatetelil radostí. „Jan Nepomucký bývá zobrazován oblečený jako kanovník, v ruce kříž a palmovou ratolest, někdy knihu. Kolem hlavy má svatozář s pěti hvězdami, které symbolizují pět písmen latinského slova tacui neboli ‚mlčel jsem‘. Jan Nepomucký je totiž patronem tajemství, zejména zpovědního, ochránce při přírodních pohromách, hlavně povodních. Proto jeho sochu často najdeme na mostech.“

„Nepřišel ke svojí práci zrovna vesele,“ podotkl Čertík. „Podle legendy ho nechal mučit a shodit z Karlova mostu do Vltavy král Václav IV., když Jan odmítl prozradit zpovědní tajemství královny. Jan se prý utopil, a tak je z něj patron chránící před záplavami. To bylo ve 14. století. Historicky šlo ale pravděpodobně o politiku, o tahanice světské a církevní moci. Žádné romantické královniny hříchy v tom roli nehrály.“

„Ale stejně!“ hájil světce andílek. „Našel se Janův jazyk, který dodneška zůstal neporušený. To je zázrak!“
„Možná, ale ten kousek nejspíš není jazyk, ale kus mozkové tkáně. Abys věděl, jazyk vypadá takhle!“ nelenil a s důkladným zaprskáním na Cherubínka jazyk vyplázl – a doprovodil ho dlouhým nosem.

„Byl to ale smutný konec statečného člověka,“ povzdechl si anděl. Zdálo se, že pošklebky jdou tentokrát úplně mimo něj. „Ještěže Janovo tělo našli rybáři a měl vhodný pohřeb.“

„Míříš tím někam?“ zajímal se podezřívavě pekelník.

„Vlastně ano. ‚Správná smrt‘ byla pro barokního člověka ohromně důležitá. Zahrnovala urovnání všech pozemských záležitostí, zpověď, pokání za hříchy, poslední pomazání. Pak pohřeb do posvěcené půdy se všemi obřady.“

„Ale co když někdo padl ve válce? Nebo se utopil na moři? To měl dost smůlu, zdá se mi,“ šťouchl do něj Čertík, ale jeho provokování značně ztratilo na intenzitě.

„Naštěstí ne úplně,“ ujišťoval ho Cherubínek. „Pokud měl přátele a příbuzné, mohli se za jeho duši modlit a nechat sloužit mši. To pomáhalo. Téměř svatí šli do ráje, nenapravitelně zlí šli do pekla – a ti ostatní do očistce, kde se sice duše nějakou dobu trápila, ale očistila se tím od svých hříchů. A modlitby a přímluvy živých také docela pomáhaly zkrátit dobu pobytu v očistci a umožňovaly duši zemřelého dřív šťastně odejít do ráje.“

Na chvíli se oba pohroužili do mlčení.
„Hej, to je vážně docela smutné téma,“ podrbal se pekelník sklesle za růžky. „Dřív jsem o těch duších nikdy moc nepřemýšlel. Že třeba mají někoho blízkého mezi živými a tak.“
„Nesmutni. Vezmu tě někdy zase na nějakou procházku po různých stavbách a sochách, chceš?“ navrhl anděl v náhlém záchvatu velkorysosti.
„Jasně! Chci!“ vyhrkl Čertík upřímně nadšeně.
„A já doufám, že toho nebudu litovat,“ dodal Cherubínek ustaraně.
„Určitě nebudeš!“ dušoval se ďáblík.

„Tak dobrá. Zatím se tam dole opatruj!“

„Měj se. Tak zase někdy příště.“

Pak se Cherubínek vznesl k obloze. Čertík se za ním chvíli díval, ještě párkrát zamával, než mu andílek zmizel z dohledu. Pak pekelník dupl a v mžiku se do země propadl a nezbylo po něm ani památky.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Velmi kvalitní socha sv. Jana Nepomuckého od pražského sochaře Jana Brokofa z roku 1715. V některé literatuře (Blažíček, 1976) je za autora zmiňován Janův starší syn Michael Jan Josef Brokof (1686 – 1721). Pořízení sochy inicioval místní farář P. Florián Josef Mikulovský a dne 29. srpna 1715 ji vysvětil nymburský děkan Antonio Molinari.

Na stupňovité podestě spočívá hranolový dřík završený profilovanou římsičkou, vynášející vlastní soklík sochy. Boky sloupku jsou opatřeny českými nápisy, obsahujícími vedle modlitby ke sv. Janu Nepomuckému i údaje o okolnostech a době vzniku díla: Svatý vlastenče náš, vzpomeň na nás ke cti muže Božího, Jana Nepomuckého, cti a dobré pověsti ochránce mocného / Postavil úcty hodný Florian Mikulovský, faráž skramnický / Posvětil velebný Anton Molinary, děkan nymburský / Na den stětí sv. Jana Křtitele 1715 / Fecit Ioannes Brokof. Vlastní figura světce se vyznačuje harmonickými proporcemi a kvalitní tvarovou modelací, je znázorněna ve výrazném kontrapostu s pokrčenou pravou nohou, podepřenou stupínkem ve tvaru cihly. Světec je oblečen v obvyklém oděvu kanovníka, rukou svírá krucifix s realisticky ztvárněným korpusem Krista, který opírá o své levé rameno a palmovou ratolest mučedníka. Hlava je mírně zakloněná, obklopuje ji kovová gloriola s pěti hvězdičkami a oči má obrácené k nebi.

Dílo je zhotoveno z jemnozrného pískovce a jedná se o dílenskou replikou známé svatojánské sochy, kterou v roce 1683 vytvořil Jan Brokof dle modelu Matyáše Rauchmillera pro pražský Karlův most (jedna z nejstarších replik svatojánské sochy z Karlova mostu, zhotovená přímo Brokofovou dílnou v roce 1696, stojí u mostu přes Labe v Nymburce).

Socha sv. Jana Nepomuckého ve Skramníkách je jednou z nejstarších soch tohoto světce na Kolínsku (viz též ještě starší sochy na Mariánském sloupu v Zásmukách a před zámkem ve Svojšicích); Jan z Nepomuku byl totiž blahoslaven až v roce 1721 a ke svatořečení došlo až v roce 1729.

Kde místo najdete

Zajímavosti

Fara

V nejstarší zachovalé písemné zmínce o ní, zaznamenané ve vizitačním protokolu pražského arcibiskupství z roku 1630 se pouze připomíná, že zdejší fara je v pořádku a nachází se v dostatečné vzdálenosti od kostela. V roce 1707 se stal farářem ve Skramníkách rodák z Ústí nad Orlicí Florián Josef Mikulovský, který byl jedním z hlavních šiřitelů barokní kultury na území tehdejšího panství a za jeho působení se skramnický kostel stal dějištěm působivých náboženských slavností, koncipovaných v duchu barokní symboliky. Za jeho působení také byl rozšířen starší areál raně barokní fary a zahájena stavba nové obytné budovy, provedená v letech 1718–19 pod vedením černokosteleckého zednického mistra Jakuba Tichého. Ten prováděl práce podle projektu schváleného vrchností, jehož autor není znám. Lze však předpokládat, že jím byl přímo sám Jakub Tichý, který byl ve své době již zkušeným stavitelem, provádějícím řadu staveb na lichtenštejnských panstvích ve středních Čechách. Ve stejné době také byla vystavěna prádelna a ohradní zeď. Později, v roce 1721, postavil Jakub Tichý na západní straně areálu dodnes zachovalou sýpku, ke které zhotovil okenní a dveřní ostění černokostelecký kameník Dominik Ledl.