Černíky

„Tato kaple je zasvěcena svatému Václavovi, který je patronem a ochráncem české země. Ostatně české koruně se říká svatováclavská. Označil ji tak Karel IV. a od té doby se jeho prohlášení udrželo až dodnes.“ Andílek se ladně vznášel u vchodu do kapličky a rozkládal při řeči rukama. „Kostel nebo kaple – jako tahle – byla místem pro duchovní rozjímání v každém městě, vesnici i docela malé vesničce. Obyvatelé sem chodili slavit náboženské svátky; a zde se také modlili v případě ohrožení. V rámci posilování katolické víry se posilovalo i uctívání zemských svatých čili světců, kteří byli strážci jednotlivých zemí a národů.“

„Ha ha!“ ozvalo se najednou opodál.
„Co zas chceš?“ obořil se Cherubínek na ďáblíka.
„Ha ha, Habsburkové, kteří tehdy Čechám vládli,“ rohatý udělal na andílka obličej plný povýšené důležitosti, „si vymysleli, že rodem pocházejí od svatého Václava, a šířili to o sobě. Nešlo o víru. Šlo o politiku a o moc. Šlo o posílení dojmu, že mají právo tu panovat.“
„To je pravda. Ale nic to nemění na tom, že svatý Václav byl důležitý světec. Lidé se k němu modlili za to, aby byl mír. Všichni měli v paměti třicetiletou válku, která byla strašná. Chtěli žít v klidu a v pokoji.“ Cherubínek se obrátil k okolostojícím návštěvníkům. „A za co byste se modlili vy? Co je pro vás dneska důležité?“

„A víš o tom, že protestantská víra odmítala uctívání svatých?“ popíchl ho rohatý, čímž všechny vytrhl ze zamyšlení.
„Protestantská víra byla tehdy zakázaná,“ ohradil se andílek.
„Práááávě,“ protáhl Čertík. „Však já se ti s ní ještě připomenu!“ A byl ten tam.